Halloweenská noc

Kdysi dávno žilo v ovocné a zeleninové zemi pět zakladatelů- Rajče, Grep, Banán, Dýně a Hruška. Jejich cílem bylo vytvořit říši takovou, aby v ní soužilo ovoce i zelenina v míru. Jak šel čas, říše se rozkvétala a každým dnem byla větší a větší.

Zakladatelé se radovali, až na jednu; na Dýni. Nechtěla se dělit o moc a vládu nad říší s ostatními, tak začala manipulovat všechny dýně na svou stranu a nařídila jim, aby ovocno-zeleninovou zem zničily. Málem se jim to podařilo, kdyby se Hruška, Banán, Rajče a Grep nespojili.

Vykázali všechny dýně za jejich provinění do světa lidí, kde navždy upadly do spánku. Jen na jednu noc, na tu Halloweenskou, měli dovoleno se probudit a do svítání si povídat se svou rodinou a přáteli. Nelíbilo se jim to, po čase si však zvykly.

Pokud jste zastánci toho názoru, že se nikdo nemůže změnit, vyvedu vás z omylu. Dýně se totiž polepšily. Pomáhaly si a jediné, co chtěly, bylo trávit co nejvíce času s rodinou.

Když letos nastala Halloweenská noc, děti převlečené za strašidelné postavy z filmů a knih se vracely domů s plnými pytli bonbonů. Dýně se začínaly probouzet.

Se zíváním a protahováním si šťopek na hlavách se obracely ke svým rodinám a šťastně si povídaly o všem, co je jen napadlo. Ačkoliv byly rády, že se opět vidí, panovala ve vzduchu napjatá nálada; věděly, že za pouhých pár hodin znovu usnou.

Obzvlášť nešťastný byl dýňový chlapec Tom. Jen co se probudil, nedokázal myslet na nic jiného, než na to, že zanedlouho upadne do hlubokého spánku. Byl ještě mladý a nebyl na takový život připraven.

Náhle si vzpomněl, jak mu maminka před rokem vyprávěla o starém bláznovi, který žije na konci ulice. Povídá se o něm, že si šeptá nějaké nesmyslné řeči o kletbě, která postihla všechny dýně.

Tomovi zasvitla v očích naděje. Pokud jsou všechny historky, které od ostatních zaslechl pravda, mohl by mu stařec pomoct. Kdyby se jen o kletbě dozvěděl více, mohl by najít způsob, jak ji zlomit…

Dýňový chlapec se co nejrychleji rozběhl po ulici, když v tom mu zastoupila cestu maminka.

„Kam se ženeš? Tohle má být rodinný večer!“

„Já vím, ale… musím si něco důležitého zařídit! Za chvíli jsem zpátky!“ Vyhrkl Tom a vydal se dál ulicí, nevnímaje volání své maminky.

Cesta netrvala dlouho a za pár minut už stál před rozpadajícím se domem. Byl děsivý. Okna byla vysklená, střecha děravá a sotva držící dveře se houpaly na zbylých pantech, ačkoliv vítr, který by je rozhoupal, nefoukal.

Tom se vydal po schodech vzhůru. Chtěl zazvonit, jenže jeho pozornost upoutalo něco jiného. Vedle sebe slyšel tiché šeptání. Vyděsil se a rychle se za zvukem otočil. Na zábradlí stál dýňový stařec upírající svůj nepřítomný pohled do noci.

Chlapci se nechtělo s bláznem mluvit. Byl strašidelný a tajemný. Věděl však, že nemá na vybranou. Teď už není cesty zpět.

„Ehm… promiňte?“ oslovil ho opatrně. „Můžu se vás na něco zeptat?“ Stařec nereagoval. Tom se několik minut snažil upoutat jeho pozornost, nebylo to ale nic platné. Nesmyslné šeptání bylo jediné, co z úst děsivé dýně vycházelo.

Tom už to chtěl vzdát a vrátit se domů, když v tom mu došlo, že starcova slova nejsou tak nesrozumitelná. Právě naopak! Dávala dokonalý smysl!

Pořád dokola opakoval:

Když dýně s člověkem se spojí

a prvního Boha najdou,

zlá kletba se zlomí

a dýně se opět sejdou.

„To je ono!“ vykřikl polohlasem, neboť mu konečně došlo, co musí udělat. Šťastně se vydal zpět k rodině, pocit vítezství mu však nevydržel dlouho. Došlo mu, jak těžké bude najít nějakého člověka uprostřed noci, který by byl ochotný mu pomoct.

Přemýšlel a zvažoval všechny své možnosti, dokud jeho pozornost neupoutalo slunce pomalu vycházející na oblohu. Za pár chvil usne.

V tom se dveře vedlejšího domu otevřely a vyšel z nich lidský chlapec. Z hlavy mu trčely černé neučesané vlasy a na sobě měl pyžamo. V ruce nesl pytel odpadků. Tom se schoval za popelnici a chlapce pozoroval. Tohle by mohla být jeho poslední šance.

„Hej!“ vykřikl. „Podívej se dolů!“ Kluk se tím směrem podíval, a když spatřil mluvící dýni, málem omdlel.

„Ty- ty mluvíš!“ koktal celý bledý.

„Jo, já vím, je to trochu šok. Ale nemám moc času. Musíš mi pomoct.“ Dýňový chlapec ho zasvětil do svého plánu, jak nejrychleji dovedl. Přesně mu vysvětlil, kam se musí vydat, aby našel prvního Boha, kterého znal díky historkám svého tatínka. Často mu je vyprávěl. Jak tak nad ním přemýšlel, pocítil smutek. Bylo mu líto, že se s rodinou nestačil rozloučit.

„Já vím, že to dokážeš! Musíš všechny dýně zachránit!“ s těmito slovy Tom pomalu usínal. Otupělý únavou doufal, že lidský hoch bude mít dobré srdce a pomůže mu. Pak usnul.

Kluk, Leo se jmenoval, dlouho a dlouho uvažoval, zda má udělat to, čím ho dýně pověřila. Nemohl uvěřit, že zrovna viděl mluvící zeleninu. Nebo je to ovoce? Na tom nezáleží. Zkrátka nevěděl, co dělat. Pak si však řekl, že to nemůže nechat jen tak být. Tom mu věří, a i když vypadá jinak, než kdokoliv, koho dosud potkal, pořád je to živý tvor, který chce zachránit ty, které má rád. Leo se proto rozhodl dýňovému chlapci pomoct.

A tak se vydal k sídlu prvního Boha, do divadla na náměstí. Kdo ví, proč tam Bůh Grep žije, nejspíš má rád divadelní hry. Cesta byla delší, než by se zdálo, i tak se však dostal s dýní v ruce k divadlu. Bylo obrovské a velmi krásné. Netušil, jak v této velké budově najde jeden malý grep.

No, nezbývalo mu nic jiného, než prohledat místnost po místnosti. Protože se tam ale nesmělo bez vstupenky, musel počkat, až se setmí.

Nastala noc. Hlídač vyšel z velkých dřevěných dveří. Už, už se chystal zamknout, když uslyšel kroky v křoví. S rozsvícenou baterkou se muž vydal za zvukem a chlapec s dýní v ruce potichu vklouzl dovnitř. Jakmile tiše zavřel, s úsměvem sledoval, jak se hlídač vylekaně dívá na psa povalujícího se mezi listím křoví. Leo totiž povolal na pomoc svého čtyřnohého kamaráda Beníka, který měl odlákat pozornost. A svůj úkol splnil na jedničku s hvězdičkou.

Hledal velmi, velmi dlouho, téměř celou noc, i tak se mu však nepodařilo Boha najít. Divadlo bylo příliš velké a jeden jediný grep moc malý. Zdrcený chlapec si sednul na červenou lavici u vchodu. Mrzelo ho, že nemůže Tomovi pomoci.

Pak ho však něco napadlo- proč by mělo mluvící ovoce žít všem lidem na očích? V hlavním sále, na toaletách nebo v šatně? Je někde, kde ho nikdo nenajde. Někde… na půdě! Na půdě divadla!

Otevřel padací dveře na konci chodby a vysunul železný žebřík. Jakmile po něm vylezl, přeběhl mu mráz po zádech. Byla tam tma a z pootevřeného okna sálal nepříjemný chlad. Spousta prachu poletovalo vzduchem. Místnost byla plná starých hudebních nástrojů, knih a nepotřebných lavic.

Leo si vzpomněl, co mu řekl Tom. Prý má pronést proroctví, jež mumlal stařec a Grep se objeví. To také udělal. Nejdřív se nedělo nic, pak však zaslechl rychlý pohyb v klavíru.

Chlapec se k němu pomalu přiblížil a zvedl víko. Povaloval se tam grep bez obličeje- bylo to normální ovoce. Jenže Leo věděl, že je to Bůh. Přeci- co by dělal čerstvý grep na půdě pod víkem klavíru?

„Já vím, že jste uznávaný Bůh Grep. Nemusíte se schovávat,“ pronesl pobaveně. Ovoce před ním otevřelo oči. Zlatá zář kolem něj zasvítila, byla však slabá a málo viditelná.

„Bývalý Bůh, abys věděl,“ opravil chlapce milým hlasem. „Jak je možné že víš, kdo jsem?“ Leo pozvedl dýni před Grepa a vylíčil, co se stalo. Bůh se zamračil.

„Nechci mít s nimi nic společného. Jsou to nevděční zrádci. Nezaslouží si se mnou mluvit.“

„To není pravda!“ stál si za svým Leo. „Znám Toma sice jen chvíli, ale stačil jsem už poznat, že není zlý. Chce pomoct své rodině a všem ostatním. Prosím, vyslechněte ho.“

Grep si chlapce chvíli prohlížel. Pak svolil: „Tak dobře. Udělám, oč mě žádáš. Ale pokud se mi bude snažit ublížit, potrestám jeho i tebe,“ a mávl šťopkou na hlavě. Tom se probudil. Jakmile spatřil Boha, vylekaně se uklonil.

„Děkuji vám mockrát za možnost promluvit si s vámi,“ vyhrkl. „Žádám vás jen o jedinou věc. Abyste zrušil kletbu, jež jste seslal na všechny dýně.“

„Co prosím?“ zahřměl Grep. Najednou jeho hlas nezněl tak přátelsky- zněl skoro děsivě. Kdyby byl Leo menší než on, s hrůzou by se přikrčil v koutě. „Málem jste zničily domov všem obyvatelům říše. Proč bych ti měl vyhovět? Jste jen podvodníci!“

„Už nejsme takoví. Ti, co vás zradily, už nežijí. Není fér nás trestat za něco, co udělali naši předci. My za to přece nemůžeme!“ bránil se Tom.

„Ovoce ani zelenina se nemění. Nemám důvod ti věřit a nemohu vědět, že to samé neudělá i vaše generace. Vrať se zpátky, hochu a vyčkej do příštího roku. Víc pro tebe neudělám.“ Grep napřáhl šťopku a chtěl uspat Toma, Leo však vykřikl: „Počkejte!“

Bůh se na chlapce podíval. „Ty se do toho nepleť, lidské dítě. Tohle tvůj problém není.“

„Ale ano, je. Tom je můj přítel a já mu věřím. Já… myslel jsem si, že bohové mají být spravedliví. Nemůžeme ovlivnit, kdo byli naši předci. Dýně snášely trest až příliš dlouho. Teď je načase je propustit.“ Tom se překvapeně na Lea podíval, nečekal, že mu pomůže, ale byl za to vděčný.

Grep si je oba prohlížel, pak si povzdechl. „Máte pravdu. Není to spravedlivé. I my, bohové, děláme chyby. Ruším trest, který jsem před mnoha lety nařídil. Už zítra se všechny dýně přenesou znovu do světa ovoce a zeleniny a vás dva si navždy budou pamatovat jako hrdiny.“

Tom překvapeně vykulil oči a začal se klanět. „Mockrát vám děkuji!“ opakoval.

A bylo to. Posledních pár hodin strávili Leo a Tom spolu, stali se z nich dobří přátelé. Hned ráno se pak všechny dýně přenesly a byly moc šťastné. Konečně se dočkaly toho, po čem celá ta dlouhá léta toužily- byly osvobozeny. Každá dýně si pamatovala dva osvoboditele, dva hrdiny, kteří byli ochotní riskovat pro spravedlnost, a už nikdy na ně nezapomněly.

Jděte si za tím, co je pro vás důležité a nevzdávejte to. Jednou toho jistě dosáhnete, protože nic není nemožné.

Komentáře

1234567891011»

0 #1586 Rosaura 2026-10-12 21:38

Ask where their numbers come from. A credible estimate is accompanied by the assumptions behind it, a
breakdown per feature and an explicit range.

Review my blog technical seo services

Komentáře

Přidat komentář

Nejčtenější články

Další články

Nej videa